By Poslední adventní neděle je za námi. máme za sebou. Dokonce i sníh napadl. Celá scenérie Betléma tak díky němu působila téměř pohádkově.
Jen nám poněkud přituhlo. Babi měla opět připravenu židli, tentokrát i s kožešinkou, aby měla tu svoji VIP sedinku v teple.
Docela jsem jí to záviděla, protože já vedle ní přešlapovala, abych nepřimrzla k silnici. Naštěstí mi k tomu dupání hrály koledy a v ruce jsem svírala horký svařák. Podupávala jsem si do rytmu a dělala, jakože vlastně vůbec nemrzne.
Babi byla jako zachumlánek. Pohupovala se ze strany na stranu a snažila se z paměti vydolovat slova jednotlivých koled.
Byl to zkrátka takový kouzelný sváteční večer. I když jsme to zase málem nestihly. Těsně před odjezdem:
Já : „Babi, dojdi si radši ještě na trůn, ať se ti pak nechce.“
Babi: „Nepotřebuju. Já byla před chvílí.“
Já : „Měla by sis dojít.“
Babi : „Mně se opravdu nechce.“
Rezignovaně jsem ji navlékla do teplého svetru, nazula boty, bundu, nasoukala ji do auta a vyrazili jsme. Cestou jsme se ještě zastavili pro benzín a bylo to tak akorát, abychom dorazili včas.
Babi: „Mně se začíná chtít čůrat. Docela dost…“
Já : „Vždyť jsem ti říkala, aby sis došla.“5
Přítel jen mlčky obrátil oči v sloup. Já byla o něco hlasitější. Přiznávám. Nechala jsem zacloumat svým majestátem a z plna hrdla si ulevila ryze českým, jadrným a silně terapeutickým výrazem. Asi tak třikrát.
Vrátili jsme se domů. Vysoukala jsem babi z auta, dovlékla ji domů, poté ji zase oblékla, nasoukala do auta a jeli jsme.
Napodruhé už to vyšlo. Bez problémů jsme absolvovaly představení, babi si dala výborný perník a vše bylo zalité sluncem. Tedy vlastně betlémskou kometou. Zbývalo jen nechat se vyfotit.
Babi: „Mně se začíná chtít na záchod.“
Tentokrát se oči protočily mně.
Já : „Tak pojď. Rychle se vyfotíme a pomažeme domů.“
Byla to fakt rychlovka. Čas nás neúprosně tlačil . Cvak, rychle k autu, nasoukat, doma vysoukat a rychle na vysostná místa.
Uf. Stihly jsme to jen tak tak. Ale stejně to bylo hezký.
