By Zimní období je taková jedna velká depréze. Alespoň já to tak mám. Chybí mi sluníčko a možnost dělat věci venku.
Babi je poslední dobou jako zaseklá deska a někdy mám pocit, že jsou všechny dny jako přes kopírák.
Ráno vstanu, nakrájím kočkám maso, zatopím v kamnech a připravím snídani. Po chvíli se babi vymotá z pokoje. V jedné ruce špinavé prádlo z předchozího dne, v druhé ruce kýbl z pohotovostního trůnu.
V lehce dekadentní stylu pak dorazí do kuchyně. Rozcuchané vlasy, v noční košili, bez zubů a s výrazem opilce po dvacátém pivu. K dokonalému outfitu chybí už jen prázdná láhev od piva a čvaňho v koutku pusy. Jeden by jí dal korunu.
Babi: „Dobré ráno.“
Sedne si ke stolu, vytáhne plenu, kterou nosí místo kapesníku, ručníku i hadru na všechno. Takový multifunkční doplněk, bez kterého nedá ani ránu.
Babi: „Dneska jsem spala jako šípková Růženka. Všechno mě bolí, nudle u nosu, všechno je v pořádku.“
Já : „To je dobře. Ani nevíš, jak ti to spaní závidím. “
Sedne si ke stolu a pustí se do snídaně.
Vše je zalité sluncem. Babi baští, je v dobré náladě a já odcházím obstarat slepice a na procházku se psem.
Otvírám dveře.
Babi: „To je dobře, že už jsi tady. Co jsi přinesla dobrého?“
Já: „Nebyla jsem v krámu, ale u slepic. Ale jestli chceš mám tu prázdnou mísu od žrádla.“
Babi: „Aha. Já myslela, že jsi přinesla něco k snídani.“
Já: „Vždyť už jsi snídala. Dva krajíce chleba!“
Babi: „Jo? Já si to vůbec nepamatuju…“
Z pohledu, který na mě vrhne, je jasné, že mi moc nevěří.
Já: Spíš pro sebe poznamenám. „Za to já fakt nemůžu.“
Zapíná konev a shání se po kafi.
Připravím hrnek a dělám, jakože nic.
Babi: „Neměla bys nějakou mlsnotu?“
Dostává dvě tatranky.
Babi: „To je ono!“
Jdu si po své práci. Babi sedí u stolu a evidentně se nudí. Čekám, jestli ji napadne se nějak zabavit. Má spoustu možností. Vše připravené v dosahu. Jenže…
Babi: „Bude nějaká snídaně?“
Já: „Už jsi jedla i svačila.“
Babi: „Ne ne. Babička má hlad.“
Já: „No to má babička Smolíka.“
Babi: „Babička má ale velký hlad. Babička asi umře hlady. “
Já: „Babička je jako Otesánek. Budeš tlustá.“
Babi: „Nebudu. Já se snažím jíst málo. Aby mě nebolely nohy. “
Já: „Tak to jsem si nevšimla. Jsi jako saranče. Za chvíli si před tebou budu muset schovávat i boty. “
A tak nám příjemně uběhne celé dopoledne. Babička umírá hlady každou půlhodinu, a já se těším, až nastane čas oběda. Pak totiž kouzlo zmizí a princezna babi je od každodenního hladového prokletí zachráněna.
Bohužel jen do dalšího rána.