By Ježíšku, panáčku …
Štědrý den mám vždy spojený se spoustou práce kolem plotny. Vánoce pro mě v podstatě začínají až okamžikem, kdy mám umyté nádobí.
Tentokrát jsme to však pojali v úsporném duchu a udělali jsme si je prostě „žrací“. Žádný stres s dárky, jen spousta dobrot a ovoce. Krása.
Babi se mnou sedí v kuchyni a evidentně se nudí. Stojím na druhé straně stolu a připravuji se na obalování.
„Mně málo.“
Ozve se z druhé strany stolu.
„Já vím… Ještě jsem nezačala vařit, a ty už křičíš. Až to bude, tak to bude.“
Obalím první řízek a položím ho na talíř. Obalím druhý, chci ho položit k tomu prvnímu, ale talíř mi najednou ucukne přímo pod rukou tak, že ho málem minu.
Babi: „To stačí. Já nemám velký hlad.“
Já: „Babi. Vždyť to ještě není hotový. Je to syrový. Musíš počkat. Jsou teprve čtyři hodiny.“
Po řízcích se vrhám na vinou klobásu.
Babi: „Mně nedávej moc.“
Otočila jsem oči v sloup, snažila se z hluboka dýchat a zachovat si sváteční klid a pohodu.
Já: „Jestli máš na něco chuť, tak si vem zmrzlinu.“
Babi: “ Jé. To je nápad.“
Když je konečně všechno hotovo a prostřeno, začínám servírovat.
Babi: „Jé, já ještě nemám hlad.“
Já: „Tak to máš smůlu. Celou dobu mě tu honiš…“
Babi: „Tak ale strašně malinko.“
Ano. V tu chvíli se mi znatelně vzedmula hruď a na chvíli jsem musela zadržet dech, abych neexplodovala. Nandala jsem normální porci a vzdala se práva komentáře.
Do babi to samozřejmě padlo, jako Němci do krytu a talíř div nevylízala. Jako vždycky.
A tak si tu zpívám „Hajdom, hajdom tydlidom“, i když vůbec netuším, co to znamená, ale uklidňuje to.
Krásné Vánoce.