By Sedíme si tak v kuchyni, pytlíkuju kosti, které jsme právě slepičkám nadrtily a v duchu si pochvaluju, jak má dneska babi jasnou hlavičku a všechno je zalité sluncem…
Babi: „To jsem zvědavá, kam nás zase poženou.“
Já: „A kdo babi?“
Babi: „Ten náš doprovod.“
Já: „Jakej doprovod?“
Babi: „No, naše maminky. Moje a tvoje.“
Já: „Moje máma jsi ty a tvoje maminka umřela před 40 lety.“
Babi: „Fakt? A jak se dostaneme domů?“
Já: „Kam domů?“
Babi: „Já nevím. Se mnou furt někdo šíbuje… „
Já: „Ale nešíbuje.“
Babi: „Všichni mi najednou umřeli. Už nikoho nemám.“
Já : „Jak nikoho nemáš?“
Babi :“Dcera mi umřela, tatínek, maminka, babička s dědečkem…“
Já : „Vždyť dceru máš. To jsem přece já. A taky vnučku a pravnoučata… “
Babi : “ To nejsou moje vnoučata.“
Já: „A čí by byly?“
Babi: „Ty jsem tenkrát našla.“
Já : „Ale prosím tebe. Ty jsi lidový vypravěč viď? To jsou přece moje vnoučátka a ty jsi jejich prababička.“
Babi : „Co ty můžeš vědět…? “
To je fakt. Co já můžu vědět…
Jsou věci mezi nebem a zemí, na které zkrátka nedosáhnu. Zatím. Ali a babi však ví své.