By Když je horko k padnutí a vzduch se v podstatě nehne, nemám odvahu vzít babi ani na procházku. Tento rok se to stává dost často. Jednak bych ji v případě potřeby neunesla, a taky proto, že doma je krásný chládek. Máme starý dům s širokými zdmi. Prostě oáza!
Po ránu mívám problém otevírat pusu. Mentálně se probouzím až kolem desáté hodiny. Do té doby je zázrak mě přimět k jakémukoliv hovoru. Ráno prostě ráda mlčím. Obstarám zvířata, snídani, poklidím… Ale potichu.
Babi s Alim jsou však ráno nejčilejší a vůbec můj ranní stav nerespektují.
Babi: „Dobré ráno. Dobře jsem spala. Až do teď. Dlouho jsem se tak dobře nevyspala.“
Já: „To je dobře.“
Babi: „Mám zapnout konvici?“
Já: „Ne.“
Babi: „Ty se mnou nemluvíš?“
Já: „Spím.“
Babi: „Aha. A mám zapnout vodu?“
Já: „Ne.“
Babi: „Já jen kvůli snídani.“
Já (prosebně): „Nehoň mě.“
Babi: „Já tě nehoním. Je čas. Nikam nespěchám. Já zapnu vodu jo? „
Já (už poněkud nelibě): „Ne. Vstala jsi moc brzy. Musíš počkat. Ještě musím ke slepicím.“
Babi: „Aha. Kdybys potřebovala s něčím pomoct, tak řekni. Něco podržet nebo přerovnat.“
Já: „Jestli mi chceš pomoct, tak prosím seď a nic nedělej. Prosím.“
Babi: „Budu sedět a držet hubu.“
Já (potěšeně) : „Ideální. Děkuju.“
Babi: „Dneska to vypadá, že bude hezky. Všechno se se mnou motá.“
Já : „Jo jo.“
Tato konverzace probíhá více méně v nezměněné podobě každý boží den. Podobně jako ve filmu „50x a stále poprvé.“
Po druhé snídani a druhé svačině pokládám na stůl cedulku, že už snídala i svačila, a že už bude následovat jen oběd. To jen pro případ, kdyby jí to náhodou zajímalo, než zbaští i mě.
V horku babi nejde pomalu ani k brance. A přiznám se, že jí nijak zvlášť nepřesvědčuju. Mám v těch vedrech problém sama se sebou. Návaly horka mi při vyšších teplotách dělají peklo na zemi. A tak jsme s babi zalezlé v chládku a děláme, že venek neexistuje.
Pohyb je však důležitý, a tak se i s Alim stoupneme kolem kuchyňského stolu a dupeme králíky. Samozřejmě pouze obrazně. Chytíme se desky a za zpěvu písně „Pojďte se k nám všichni podívat, jak nám dupou králíci“, případně jiné sprostonarodní odrhovačky, dupeme a dupeme, dokud babi vydrží.
Procházka to sice není. Je to jen chabá náhražka skutečné chůze, ale babi i Aliho to baví, tak proč ne.
Ať žijou králíci, co jsou krásně velicí !