By K dnešnímu blogu mě inspirovala moc milá zprávička, která mi přišla na messenger. Psala mi paní, která se rozhodla vzít si maminku z LDN domů. Maminka je prý hodně sprostá a agresivní, což je velmi nepříjemný a ubíjející stav. Připomnělo mi to babi před několika lety, kdy s ní opravdu nebylo lehké pořízení.
Je zrozencem ve znamení býka. Takový trošku generál. Doma muselo vše šlapat podle jejích představ a málokdy dala na názor někoho jiného. O to hůř snášela počáteční Aliho oťukávání v době, kdy jí začal projevovat svoji náklonnost.
Drobné výpadky, pocit zastřené mysli… Takový ten stav, kdy jste za sklem a na život koukáte, jako by ani nebyl váš.
V příspěvcích jsem před časem psala, že babi tenkrát hodně pila, což jsem netušila, dokud se k nám nepřestěhovala.
Na tuhle dobu moc ráda nevzpomínám.
Okamžik, kdy jsem se rozhodla od sebe Aliho a Notordu odtrhnout, byl pro babi šok. Trvalo to téměř dva roky než i okolí pochopilo vážnost situace a přestalo babi pití tajně nosit.
Zkoušela to na mě po dobrém, po zlém, hrála na city, vyčítala, prohledávala šuplíky a skříně, a těch jadrných jmen, co jsem dostala! Do té doby jsem netušila, jak je v tomto směru čeština barvitá a rozmanitá.
Je to strašný! Dáváte ze sebe vše, čeho jste schopni a sklízíte jen urážky a zlobu. Byly však naštěstí i hezké chvilky.
Jednou, když to babi ještě fyzicky dávala, jsme šly na nákup. Procházkou jsme to vzaly až na náměstí, aby měla trochu pohyb. Z místního kostelíka zněly varhany, na babi to nějak dosedlo a byla celá taková naměkko.
Úsměvné na tom bylo, že babi je celý život zarytým ateistou. A tenhle bezvěrec a neznaboh mě najednou táhnul do kostela!
Pomalu jsme vstoupily a já, obtěžkaná taškami doufala, že zůstaneme diskrétně stát v pozadí. Abychom nerušily. Jenže, to by nebyla naše babi. S bezelstnou samozřejmostí si to namířila do lavice uprostřed kostela a s hlasitým zaskřípěním se usadila.
Tak jsme tam tak seděly a poslouchaly ty varhany, pana faráře a modlitby. A bylo nám příjemně. Nepatřičně, ale příjemně.
Vydržela tam sedět až do konce.
Vzala jsem s povděkem alespoň to, že nepoužila svěcenou vodu a nepokřižovala se, protože nevím, co by si o nás ten nahoře pomyslel.
A takový je Ali. Někdy rozbrečí, jindy rozesměje a někdy je s ním prostě jen fajn.
Tak se držte :o)
Alzheimer humor demence
Alzheimer humor demence