By V týdnu nám přivezli poslední kontejner dřeva. Byla to sice makačka, ale zima bude tuhá a topit se prostě musí. Babi tohle všechno samozřejmě chápe, ale na druhou nechce být sama.
Už od rána je trochu naměkko. Chodí za námi jako pejsek a nejradši by se nějak zapojila. Není úplně jednoduché ji přesvědčit, že to nevypadá jako dobrej nápad. Nakonec si ke mně sedla na bednu, aby byla blízko. Já skládala a babi povídala a povidala.
Už od včerejška je mi blbě. Moje tělo funguje v nouzovém režimu a mozek je víceméně vypnutý. Jen díky tomu nemám díru v hlavě. Celou dobu se v podstatě jen snažím celou tu dřevěnou taškařici přežít.
Po obědě jsem padla na gauč, a můj tupý výraz odrážel stav nejen mého zuboženého těla, ale i mysli.
Babi se na mě zúčastněně podívala…
„Taky mi bývalo špatně, pak jsem řekla „KANT“ a přešlo to.“
Ta věta mě vytrhla z letargie.
„Cože?“
„No když někomu něco je, tak řekne nějaké sloveso a ono to přestane.“
Chvíli jsem na ni nevěřícně koukala a nevěděla, co na to říct. Úplně mě to vykolejilo.
Jenže odpoledne, přestože je mi z logiky věci jasné, že je to totální blbost, jsem se občas přistihla, jak naprosto neracionálně říkám střídavě KANT a různá další slova.
Samozřejmě nic. Přesně podle očekávání. Jen přítel na mě teď kouká s takovým tím starostlivým pohledem.
Možná, že mezi těmi výrazy bylo přeci jen nějaké kouzelné slovíčko.