By Bylo pozdní odpoledne a babi nečekaně vyměnila desku s nahrávkou „Půjdeme domů“ za žhavou novinku „Máš tam výhru“ a „Půjč mi to, já ti jí ukážu“.
Chvíli to vypadalo, jako kdyby získala buď nějaké nadpřirozené věštecké schopnosti, a nebo musí mít tajného informátora v nějaké sázkové společnosti. Nevím proč, ale nemohu se zbavit podezření, že tím tajemným přítelem je náš Ali.
Ne že by to na něj babi práskla , ale určité náznaky by tu byly. Jednak doba, ve kterou babi nový šlágr spustila, ale i to, že mě nedokázala nezlomně přesvědčit, že výhra je skutečná, a že ji mohu získat jen a pouze prostřednictvím svého mobilu.
Babi: „Víš o tom, že tam máš výhru?“
Já: „Kde?“
Babi: „No tady. Půjč mi to. Já ti to ukážu.“
Čula jsem zase nějakou čertovinu. Podezřívavě jsem se na ni podívala.
Já: „To je telefon babi. Tam žádná výhra není. Čtu si zprávy.“
Babi: „Ale je. Půjč mi to a uvidíš.“
Nasadila při tom záhadný úsměv Mony Lisy. Ale v očích měla výraz bankovního podvodníka, který se mě snaží přesvědčit, že investice, kterou mi nabízí, je to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat.
Já: „Jo . To víš. Já ti to půjčím a ty zas budeš mačkat kdeco a celé mi to vymažeš.“
Babi: „Já nebudu na nic sahat.“
Jenže věřte babi. Dušuje se, že se bude jen dívat, a jen co dáte mobil na dosah, bleskurychle ho popadne a prvním dotekem všechno přepne, vypne, přenastaví…
Já: „Babi! Pozor! Vždyť jsi mi to všechno schodila. Nic tam není. To není výherní automat.“
Babi: „Neboj. Tak schválně. Podívej se na první řádek. Je tam M167.“
Já: „Nic takového tam není. A já stejně žádnou výhru nechci.“
Babi: „No to bys byla pěkně hloupá.“
V duchu jsem si říkala. „Lepší bejt hloupá než mít rozbitý mobil. Babi to však v žádném případě nehodlala vzdát. Téměř hodinu se mě snažila přesvědčit o pravdivosti své vize a nutnosti výhru získat, protože to se vždycky hodí. Že jo.
Já: „No tak jsem hloupá. Stejně žádnou výhru nechci.“
Babi: „Tak mi to jen ukaž. Já ti to tam najdu. Vždyť by to byla škoda.“
Já: „Já nic nechci. Už jsem ti to říkala několikrát. Všechno, co potřebuju, mám.“
Babi však byla neoblomná. Chvíli jsem odolávala, ale po čtvrt hodině nekonečných dohadů jsem to vzdala.
Já: „Ale nebudeš na to vůbec sahat. Dej ruce za záda.“
Babi poslušně, jako ve škole, strčila ty svoje nenechavce za záda. Strčila jsem jí mobil před obličej. Mžourala a mžourala, ale nic nevyžmourala, protože skoro nevidí. Celá scénka se opakovala ještě mockrát. Babi tu výhru prostě chtěla za každou cenu a dala do toho všechno.
Už mě to začínalo vytáčet, ale naštěstí se Petr vrátil z práce.
Petr: „Co to tu řešíte?“
Já: „Ale nic. Babi si myslí, že mám v mobilu výhru.“
Petr: „Tak proč si jí nevyzvedneš?“
Vrhla jsem na něj varovný pohled. Něco v tom smyslu „Řekni ještě slovo a jsi synem smrti.“ Pochopil naštěstí rychle a změnil téma, čímž si zachránil život.
Babi se sice ještě párkrát pokusila změnit mé rozhodnutí, ale neuspěla. Mé psychické zdraví bylo pro mě v ten okamžik důležitější než jakákoliv výhra.
Nicméně červíček přeci jen hlodal. Třeba ze mě opravdu mohla být milionářka! To už však nezjistím. Výhra je nepochybně dávno v háji a já holt zůstanu navěky chudá. Takový už je život.
Ono stejně není o co stát.