By Duševní stav mámy se neustále zhoršoval. V místě i času se začínala ztrácet stále víc a víc. Jednoho krásného dne… tedy vlastně noci… si šel přítel ověřit, že je pořád ještě kluk, všiml si otevřených dveří pokoje. Babi nikde. Polil nás pot. Zhodnotili jsme situaci a po krátké poradě dospěli k závěru, že je čas na romantickou půlnoční projížďku městem.
Kam tak mohla jít? Je zima, má na sobě sice slušivou, nicméně tenkou noční košili a teplé chlupaté pantofle. V tomto, i když nesporně zajímavém outfitu, by ji doufám do autobusu nevzali. Do Prahy by se tedy snad vypravit nemohla… Rozhodně však nebylo na místě ji podceňovat. Známe ji. V přesvědčování je fakt dobrá.
Probrali jsme ještě několik dalších možností a po příjemně strávené půlhodině, která připomínala bojovku z dob dětských táborů jsme se rozhodli navštívit místní oddělení policie.
Zkrátím to. Vzduchem létal i vrtulník. Naše malé městečko zažilo vzrušující manévry, o kterých se ještě hodně dlouho mluvilo. Babi prostě umí zaujmout a člověk se s ní opravdu nenudí.
Kolem šesté ráno se všem ulevilo. Babi se v noci chtělo na záchod a uvnitř domu to asi nebylo vončo, vyšla tedy za branku a už netrefila zpátky. Dobří lidé ze sousedství si sympatickou stařenku vzali k sobě, uložili ji do postele s tím, že si ráno určitě vzpomene, kde bydlí. Kolem šesté je přeci jen trochu znervózněl hluk helikoptéry a zavolali na policii. Díky bohu!
Vyspinkaná do růžova, úsměv na tváři a samý vtip vešla do místnosti. Štěstím jen zářila. Tolik zájmu už dlouho nezažila. Byla hvězdou noci a rozhodně si to hodlala užít.
Se šarmem sobě vlastním přijala nabízené místo a ve svém nepřehlédnutelném ohozu hodila ladně nožku přes nožku, nasadila neodolatelný úsměv a laškovným způsobem ochotně odpovídala na zvědavé otázky policisty. Po několika nesmyslných odpovědích to příslušník vzdal a propustil nás i s Alim domů.
Vyčerpaní po právě prožité noci, kdy akce střídala akci a noční manévry by nezklamaly ani příznivce akčních filmů, jsme si šli lehnout. V sedm ráno se ozval zvuk vysavače. Ano. Opravdu v sedm. Babi v plné síle zahájila úklid svého pokoje. Přemýšlela jsem, jestli by mě nějaký soud zprostil obžaloby v případě úmyslného zabití. Nechtěla jsem riskovat.
Beze slova jsem vstala. Vypnula vysavač, po zbytek dopoledne se snažila usnout a tiše záviděla příteli jeho schopnost spát za zvuku šoupajících se pantoflí, cinkajícího nádobí, šustění pytlíku…
Tehdy jsme smířeně Aliho přijali do rodiny a od té doby je jejím nejvlivnějším členem. No… přijali… Vnutil se sám. Od té doby řídí chod domácnosti, do všeho se plete, komplikuje zdánlivě jednoduché věci a ohrožuje naše psychické zdraví. Alzheimer humor demence