Prázdniny

Prázdniny jsou v plném proudu. Nedávno jsme tu proto měli milovaná vnoučátka. Před jejich příjezdem jsem potřebovala ještě pár věcí stihnout. 

Babi seděla v kuchyni a sledovala, jak kmitám s mopem po chodbě, strouhám mrkev na salát, naklepávám řízky, škrábu brambory a vůbec finišuju s přípravami na tu naší vzácnou návštěvu. 

Babi: „Budeme hledat ženicha?“ 

Ta věta mě vytrhla z činnosti. 

Já: „Proč proboha?“ 

Babi: „Abys nebyla sama.“ 

Já: „Ale já sama nejsem.“ 

Babi (překvapeně) : „Nejsi? A koho máš?“ 

Já: „No přeci Petra.“ 

Chvíli bylo ticho. Babi zpracovávala právě získanou informaci. 

Babi: „Muži dnes hrozně klesli.“ 

Vypůjčila jsem si průpovídku, kterou  říkávala její sestřenice. 

Já: „Já vím babi. Já muže nechci. Muži lhou.“ 

Babi: „Taky mám spoustu nápadníků, ale já už je nechci. To je sranda viď.“

Já : „Jo jo. Chápu. Muži lhou.“

Mrkvička už byla v malých skleničkách v lednici, vše bylo připravené.

Vždycky, když k nám děti přijedou, je Babi: „, jako kdyby se celý dům rozsvítil. Energie z nich doslova prýští. Aliho přítomnost vnímají naprosto přirozeně. Je to pro ně zkrátka chlapík, který z babi dělá legrační babičku.

Je zajímavé sledovat, když si s babi hrají. Ráda si s nimi povídá. Společně se smějí dokonce i tomu, když Ali provede nějakou kulišárnu a nebo když babi vypráví zážitky z cest časoprostorem. Netuším, jestli také umí cestovat časem, ale rozhodně se s babi nenudí.

Babičky jsou od toho, aby vnoučátka trošku rozmazlovaly. A já nejsem výjimkou. Snídaně do postele, pohádky, vymýšlení blbostí, večerka je v podstatě až když samy odpadnou a zásadně se nepletu do jejich drobných rozepří. Ty si musí vyříkat samy. Funguje to.

Poslední společnou noc, když už skoro spaly řekly: 

„U babičky můžeme všechno. Jenom ne zlobit.“ 

Krásné vyznání. Škoda jen, že to nechce pochopit i Ali. Alespoň občas. Budu muset děti poprosit, aby mu to příště nějak vysvětlily.