Stěhování

Ali se nám přes léto trochu rozdivočil. Dělá si, co chce a vůbec na nás nebere ohledy. 

Vypadá to, že už s námi prostě nechce být kamarád. Ale vůbec! 

A nebo to možná jen trochu přehnali s těmi jejich výlety . Babi s ním poslední dobou byla na tolika místech, z všemožných dimenzí, že jí z toho jde hlava kolem. 

Tušila jsem, že to nedopadne dobře. Ale copak mě poslouchali? Frnk a byli pryč. Dalo se čekat, že toho na babi bude moc. 

A tak tu teď bloumá a zoufale hledá jakýkoliv záchytný bod, který by ji pomohl najít odpověď na základní otázku, kde že to vlastně bydlí. 

Babi : „Představ si, že mě přestěhovali a vůbec mi tam nevzali věci. Nevím, co mám dělat. Já tam sama netrefím. Myslela jsem, že pro mě přijdou. Maminka bude mít strach, kde jsem.“ 

Já: „Kam tě kdo přestěhoval?“ 

Babi: „Já nevím. Včera mě přestěhovali tam nahoru. Ten vedoucí, jak sem chodí.“ 

Já: „Babi. Jakej vedoucí? Vždyť žádného vedoucího nemáme.“ 

Babi: „Před čtrnácti dny tu byl s maminkou a odvedli mě odsud.“ 

Já: „Nikdo tě nikam neodvedl. Maminka ti zemřela před čtyřiceti lety.“ 

Babi: „No. Já bych byla radši tady. Mně se tu líbí.“

Já: „Kde je tedy problém?“ 

Babi: „Já nevím. Já tu teď dlouho nebyla. Přišla jsem před chvílí a koukám, že tu mám všechny věci. Maminka říkala, že teď budu bydlet nahoře.“ 

Já: „Tak já jim řeknu, že budeš bydlet tady. Jo?“ 

Babi: „To budeš hodná. A kdo ty vlastně jseš?“ 

Já: „Co myslíš?“ 

Babi: „Moje maminka?“ 

Já: „Myslíš, že je to možné?“ 

Babi: „Nevlastní maminka?“ 

Já: „Ne. Zkus to ještě.“ 

Babi: „Tak teta.“ 

Já: „Jsem tvoje dcera.“ 

Babi: „Jé. Tak to se mi ulevilo. To mi spadl kámen ze srdce. Ani nevíš jak.“ 

Já: „Tak pojď. Já ti nandám polévku.“ 

Jídlo naštěstí zahnalo nevyřčené otázky. 

Pro dnes. 

Babi dostane léky, spinkací čokoládu a půjde do hajan.

A já? Půjdu taky. Dneska mi ti dva dali pořádně zabrat.