Zádrhel

Babi luští křížovky, Ali si dává šlofíčka a já připravuji večeři pro naše chlupaté mazlíčky.

A jak tak krájím, slyším, jak babi říká:

„Tak co? Jakej tam máme zádrhel?“

Já: „My máme nějaký zádrhel?“ 

Babi: „No. Já myslela, že řešíš tu tajenku.“ 

Koukla jsem na babi, na maso, potom na ty hladové krky, co se kolem mě shromáždily a přemýšlela jsem, co bych na tom tak mohla vyřešit. 

Po chvíli jsem to vzdala a po pravdě odpověděla:

„Já krájím maso pro zvířata.“ 

Babi: „Aha. Já myslela, že děláš ty podklady.“ 

Já: „Jaký podklady?“ 

Babi: „No. Jak děláme každý měsíc.“ 

Já: „Babi. Jsme doma. Tady pro nikoho žádné podklady neděláme.“ 

Babi: „Tak to se mi asi něco zdálo. Jak jsem zprudka usnula…“ 

Bylo zbytečné říkat, že celou dobu sedí v kuchyni, zabraná do křížovek. Stejně už mi nevěnovala pozornost a nerušeně pokračovala v doplňování písmenek. 

Po chvíli se zamyslela, podívala se na cedulku s názvem dne…

„Koukám, že je dneska svatba. Kdo se žení?“ 

Já: „Tam je napsáno, že je sobota. Ne svatba.“

Babi: „Aha. Já myslela, že se budeme mít dobře.“ 

Já.: „Tak to máš smůlu. Obávám se, že z toho nic nebude.“

Babi: „No co. Přežili jsme Bílou horu, přežijeme i tohle.“ 

Netuším, co s tím má tato významná bitva společného. Ale je možné, že jen nemám dostatek relevantních informací. Ponechávám proto tuto poznámku bez komentáře a pokračuju v krájení.

Babi: „Ty máš ještě oba rodiče?“ 

Já: „Že ty mě zase zkoušíš? Schválně. Kdo jsem?“ 

Babi: „No. Moje dcera.“ 

Já: „Děkuju.“ 

Babi na mě nechápavě pohlédla, ale nic neřekla. 

Hovor by se patrně ještě vyvíjel a kdoví, kam bychom se ještě dostaly, kdyby mi ti naši hladoví chlupáči nedali hlasitě najevo, že se nemám vykecávat. 

Hlad je prostě hlad. Tak zase zítra.