By Babi by mi neustále chtěla s něčím pomáhat. Šance vymyslet jakoukoliv činnost, kterou by babi mohla dělat je bohužel velmi omezená.
Babi: „Nepotřebuješ s něčím poct? Něco podržet nebo u něčeho postát…?“
Já: “ To je těžký babi. Stát u něčeho vydržíš jen chvíli, zametat nebo vynést odpadky nemůžeš, protože se motáš, rohlíky dělat nechceš, protože tě bolí ruce… tak já nevím.“
Babi (smutně): „No jo. Co naděláš.“
Minulý týden k nám přišla kamarádka Anička. To je ta, co tak dobře peče. Chvíli jsme si povídaly a najednou se do hovoru zapojila babi.
Babi: „Nevíte o nějaké práci nebo brigádě?“
Anička: „No to bohužel nevím.“
Já: „A co bys chtěla dělat?“
Babi (sebevědomě): „Cokoliv. Já jsem holka pracovitá. Třeba účetnictví. Vždyť mám obchodní školu.“
Nevěděla jsem, co mám na to říct. Babi naposledy účtovala někdy před padesáti nebo dokonce šedesáti lety, a to jen v materiálové účtárně. Takže sklad. Děrovala štítky, které se zpracovávaly na sálových počítačích. Takže za krále Klacka velikého.
Anička odešla, a tak babi pokračovala v lelkování. Odpoledne se z práce vrátil Petr. Babi se na něj okamžitě obrátila s novou informací.
Babi: “ Představ si Petře, že mi dali výpověď!“
Petr (zmateně): “ Neříkejte.“
Babi: „Byly tady holky a přinesly mi výpověď.“
Petr: „Ukažte mi jí.“
Babi chvíli hledala a po chvíli se vrátila.
Babi: „Tak ti nevím, kde to je. Jestli jsem to někam šoupla nebo se mi to zdálo…?“
Petr: „A kdy jste byla v práci naposledy?“
Babi: „Před týdnem.“
Petr (vyzývavě): „Zkuste se mi tady projít od křesla k brance.“
Babi se ochotně zvedla, ale tělo odmítalo poslouchat. Stylem ruka – noha zkoušela popojít pár metrů. Křečovitě se držela lavice, podél které ručkovala směrem k brance.
Mimoděk jsem si vzpomněla na hlášku malého chlapce z filmu Ať žijí duchové „Vršek by šel, ale spodek nechce.“
Po chvíli to vzdala.
Babi: “ Mně to nejde.“
Petr: „A co z toho vyplývá?“
Babi: „Že jsem utrpěla šok.“
Přiznám se, že mě pokaždé udiví ta rychlost a pohotovost. Během vteřiny má odpověď. Na všechno. Měla jsem co dělat, abych zachovala dekórum a zcela nepřístojně nevyprskla smíchy. Na tuhle odpověď nebylo co říct. Šok je prostě šok, i když netuším, co ho způsobilo. Tok myšlenek mi přerušila opět babi.
Babi: “ Já si teď připadám jako jelen – střelen.“
Já: „To máš fuk.“
Považovala jsem hovor na dané téma za ukončený. Nebyl. Z babi totiž nečekaně vypadlo moudro zahalené mlhou tajemství, vedoucí k hlubokému zamyšlení.
Babi: „Je tu ještě jedna věc. Když si jí vezmu do ruky, tak dřív umřu.“
Kouknu na Petra, Petr na mě, pak oba na babi.
Já: „A jaké?“
Babi: „Ta vaše kolegyně. Vezme mě za ruku a umřu.“
To jsou věci co?! Takhle jednoduché to je. Jen doufám, že se to děje jen v jiných dimenzích. Kdoví? No. Pro jistotu k nám žádnou kolegyni zvát nebudu.