By Ali byl celý den někde zalezlý. Skoro jsme o něm nevěděly. Přiznám se, že mi vůbec nechyběl.
Seděly jsme s babi v kuchyni. Já loupala ořechy, babi luštila křížovku, v kamnech příjemně popraskávalo a v rádiu hrály jeden hezký flák za druhým.
A jak si tak sedíme, pochvalovala jsem si s uspokojením, že se udělala spousta práce a je vzácná pohoda.
Sluníčko se zvolna zavrtávalo do svého obláčkového pelíšku a já se těšila, až půjde babi do hajan.
Z poklidného rozpoložení mě vytrhla věta:
Babi: „Už tady byli? Už nás přestěhovali?“
Já : „Cože?“
Babi: „No měli přijít ty chlapi a přestěhovat nás. Oni tu ještě nebyli?! To jsem zvědavá, kdy přijdou. Za chvíli bude tma…“
Já : „A proč by nás měl někdo stěhovat?“
Babi: „No vždyť jsme vyhrály ty byty. V soutěži.“
Já : „Obávám se, že se ti něco zdálo. Nic jsme nevyhrály, a nikam se stěhovat nebudeme.“
Babi: „Takže spíme tady?“
Já : „Přesně tak.“
Babi: „Tak to se mi ulevilo. Mně se stejně nikam nechtělo.“
Sedíme dál, já ořechy, babi křížovku. Vidím na babi, jak jí zase něco šrotuje v hlavičce.
Babi: „Nevíš, kdy přijde ten pán, jak tady pro něj skládám tu skládačku?“
Já : „Ty myslíš puzzle?“
Babi: „Jo. On vždycky přijde, rozloží mi to na stůl a pak chodí kontrolovat, jestli jsem to udělala dobře.“
Já : „To ti přece dávám já.“
Babi: „A jo. Tak to jsem to popletla. A kdy přijde?“
Vzdávám se.
Já : „Já nevím babi. Asi to nestihl.“
Babi: „To nevadí.“
Možná bychom debatovaly ještě chvíli, ale naštěstí nastal čas jít spát. Babi spolkla prášky, sezobla spací čokoládku a zítra si na skládačkového pána ani na vyhrané byty ani nevzpomene.
Pro dnešek už toho bylo dost. Zbývá jen popřát.
„Dobrou noc babi.“